Top Page Samozvaný spolek Jawistů
divokého západu
Top Page

Co se stalo

Výlet na Šumavu

Základní informace:
Co:  Přejezd Šumavy po německé i české straně
Kde:  Šumava
Kdy:  18.6. - 20.6.2016
Účastníci:  Ivan, Ivoš, Véna, Zdeněk, Jéňa, Jitka, Míra, Světlana, Marek, Viki, Vikiová a Milan

sobota  neděle  pondělí

Po projetí Českého lesa po německé straně mi napadlo učiniti podobný výlet i na Šumavě. Slovo s kamarády dalo slovo a v sobotu jsme vyrazili. Výlet byl koncipovaný pro prdlavky, ale ne všichni veterány vlastní, tak jsme blahosklonně svolili, že nás mohou kamarádi doprovázet i na strojích novodobých ;-).


Sobota

Sobotní etapa byla etapou přibližovací, to znamená, že jsme se k Šumavě jen přiblížili. Naším cílem byly Všeruby, místo to známé jako dělící bod mezi Českým lesem a Šumavou.
Ale od začátku. V půl desáté jsme měli odjíždět od pumpy v Habáči. Dost lidí to stihlo, ale našli se takoví, kterým stroj asi moc nejel, a ještě navíc museli tankovat :-).

Jelikož jsme měli na přesun celý den, proložili jsme ho několika zastávkami. První byla v Úbočí, pod bývalým hradem Boršengrýn, ze kterého toho opravdu moc nezbylo, zato kousek za místním rybníčkem je velmi zachovalý židovský hřbitov pravděpodobně z 18. století. Docela mystické místo.

Jako druhá zastávka byly plánovány Světce u Tachova, kde jsme se měli srazit i se zbytkem naší výpravy Vendou a Zdendou. S místem srazu byl naplánován i čas, a to na 11 hodinu dopolední. Téměř se nám to povedlo, nebýt toho, že se nám do cesty postavil Tachov. Záludné to město s ještě záludnějšími občany. Jelikož jsem neměl vytištěnu podrobnější mapu, postupně jsem se na cestu ven z města ptal čtyř lidí, kteří mě/nás poslali vždy někam jinam. Až Markova balšaja technika v tělefóně nám zachránila život a vyvedla nás ven, jinak bychom tam asi bloudili do teď. Je jasný jak byli Venda a Zdenda na koni, a pak následně celý tým, který mi to nechával vyžrat (trochu zaslouženě) po celý výlet. Dokonce mi suspendovali jen na dočasného vedoucího zájezdu – taková potupa!
Zpět však k Světcům. Tato obec, cca 3 km za Tachovem směrem k německé hranici položená, se vyznačuje tím, že zde byla postavena unikátní jízdárna, která je druhá největší ve střední Evropě po Španělské dvorní jízdárně ve Vídni. Novorománská stavba je národní kulturní památkou a zachránila ji velká rekonstrukce po roce 2000. Cenný je zejména složitý krov s hranolovou lucernou.

Kousek od ní pak stojí, nebo spíše stál klášter Paulánů. Byl založen v roce 1639. Na přelomu 19. a 20. století byla jeho stavba z větší části rozebrána a dodnes se zachovala jen v romantických zříceninách. Z kostela se zachovalo trojosé průčelí, jižní zdi s hranolovou, pseudorománsky upravenou věží a část severní zdi. V letech 1856 až 62 byl pod zbořeným kostelem stavěn novogotický zámek, ale dostavba nebyla dokončena a zámek se po smrti majitele proměnil také ve zříceninu – trochu smutná historie.

Následně jsme svým divokým koním uzdu popustili, aby nás dovezly do malebného údolí Radbuzy, která je zde ještě jen potokem. Do míst, kde před válkou stála spousta vesnic, které čekal stejný osud jako osud mnoha dalších obcí v celém pohraničí po odsunu Němců – jejich smrt. Zastavili jsme se u jedné z nich – Mostku (Schwanenbrückl). Ves stála při brodu, později mostu, který byl položen na staré obchodní cestě směřující do hornofalckého Schönsee. Její pozůstatky jsou patrné asi v polovině silnice mezi Smolovem a Rybníkem. Také této lokalitě předcházela sklárna, kterou zde kolem r. 1573 založil člen známého sklářského rodu Valentýn Schurer. V 17. a 18. století byl Mostek centrem malého statku, stával zde i dvůr se zámečkem. V roce 1930 tu ve 30 domech žilo 255 Němců a 5 Židů. Ze vsi se zachovaly nevýrazné zbytky budov, rybniční hráze a klenutý kamenný most, který je pěkně zrekonstruován a chráněn jako kulturní památka.

Po občerstvení v Rybníce jsme začali stoupat přes Závist na Haltravský hřebínek (můj soukromý název pro část Českého lesa kolem Haltravy). Závist zmiňuji proto, že jsme jeli kolem baráku, ze kterého z jedné části střechy teče voda do Baltu a z druhé do Černého moře – leží totiž přesně na rozvodí. Projeli jsme kolem pramene Radbuzy na Liščí domky. Tady došlo k omylu, který se stává jednou za deset let, protože jsme jeli cestou se zákazem vjezdu pro motorová vozidla. Touto cestou jsem jel již mnohokrát, ale vždy na kole a značky jsem tedy moc neřešil, no a setrvačností jsme projeli i dnes.
Kousek za hřebenem je vesnice s krásným názvem Pivoň. Pivoň má nejen krásný název, ale stojí zde i Augustýnský klášter, jedna z nejcennějších nemovitých kulturních památek svého druhu na území České republiky. Klášter však nemá až tak krásnou historii. Byl vypálen roku 1421 husity a v 17. století vydrancován Švédy. V roce 1785 byl klášter na rozkaz Josefa II. zrušen a prodán L. Stöhrovi. Později zde sídlili hrabata Thunové a hrabata Coudenhoveové, kteří využívali zámku jako letního sídla. Klášter byl vybudován na místě bývalé poustevny. Jednalo se o jednu z prvních plně gotických staveb na našem území. Areál kláštera dnes tvoří skupina dosti zchátralých barokních budov. Momentálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

Z Pivoně jsme pak trochu prokličkovali historií Chodska, kdy jsme jeli kolem domku, kde pobýval Lomikar a i statku, kde žil Kozina, a to už byl kousek do Domažlic a čas na kávičku se zmrzlinkou.

Čas se chýlil, mraky houstly a temněly, tak jsme trochu vzali za plyn a ubírali se k cíli dnešní etapy. Než jsme však do Všerub dorazili, zastavili jsme se v Podvodní pozorovací kabině u Mrákova. V areálu Lomeček se podíváte na svět pod hladinou z podvodní pozorovací kabiny a budete si připadat skutečně jak ve Verneovce.
Do pozorovací kabiny se vstupuje ocelovým tubusem po žebříku. Kromě návštěvy podvodní kabiny je v areálu galerie pod otevřeným nebem (sochy, instalace, malby, plastiky, obrazy...).

Z Mrákova to už byl do Všerub fakt už jen skok.

Večer jsme strávili u ohníčku, klobásek a piva v družné atmosféře.

Ujeli jsme i s blouděním cca 180 km

Následují fota ze soboty:

Fota ze soboty  
Fota z soboty od Světlany  
Fota z soboty 1 od Světlany  Začátek
Neděle

V sobotu jsme de facto již překonali Všerubský průsmyk (zní to docela honosně, že?), takže v neděli ráno jsme se jen spustili na německou stranu Šumavy.

Dle itineráře po zhruba 7 km jízdy od Lohbergu měla následovat povinná zastávka na parkovišti a výstup pár desítek schodů na kamennou vyhlídku Hindenburgkanzel. Na parkovišti jsme zastavili, ale žádnou vyhlídku jsme nenašli, ať jsme šmejdili, jak jsme šmejdili. Zastávky jsme alespoň využili k menšímu jawení Vénova péroše, u kterého jsme profoukli trysku.

Asi jsme to neměli dělat, protože mu pak péroš jel jako o život!
No, vyjeli jsme z parkoviště a po dvou stech metrech bylo další, menší, ale už s očekávanou vyhlídkou. Po kochačce, někteří z nás využili přestávky k navlečení nepromoků a šupajdili jsme dál. V bavorské Železné Rudě nás napadlo, že nemusíme utrácet valuty za německou stravu a skočili si na oběd do Rudy české.

Po výborném srnčím na rozmarýnu jsme pokračovali Bavorským lesem, tváře masírovány drobným deštíkem šumavskými/bavorskými hvozdy.

Poblíž Neuschönau, se nachází stezka korunami stromů Baumwipfelpfad Bayerischer Wald. Parkování pro motocykly je zdarma, vyhrazené malé parkoviště se nachází nalevo od silnice u hlavního parkoviště. Po průjezdu bránou (ve skutečnosti je to krytá lávka vedoucí od hlavního parkoviště ke vstupu na stezku) se dáme jedinou odbočkou doleva. Parkoviště pro moto bohužel nemá zpevněnou plochu, ale povaluje se tu dost kousků různých prkýnek na podložení bočního stojanu. Pro uložení helem a bund jsou k dispozici uzamykatelné skříňky v dřevěné garáži vedle hlavního parkingu. Pro uzamčení skříňky je potřeba jednoeurová mince. Když nemáš, použij naši pětikačku, na tu to funguje taky :-). Pozor, ta garáž se po skončení provozní doby stezky zamyká! Jinak je dobré si na stezku vyhradit aspoň dvě hodiny času, v klidu si ji projít, vylézt na věž, dát kávu nebo něco malého na zub – možností občerstvení je zde několik.

V přilehlém lese se nachází lesní zoopark, prohlídkový okruh má několik kilometrů, ale v motooblečení se nám do pěší turistiky moc nechce.
Prohlídka stojí 9 Éček, ale asi stojí za to. Jinak světáci říkali, že ta samá trať v korunách stromů je i na Lipně a dokonce s tobogánem.

Po prohlídce se počasí už umoudřilo, tak jsme zbytek Bavorského lesa dojeli už za sucha.
Skoro bych zapomněl – Ivoš jel se svou krasavicí 90!

Po překročení hranice jsem chtěl brát benzín, ale ve směru jízdy stále nebyla benzínka. Nebyla až do odbočky na Borovou Ladu, kam jsme jeli, což nám trochu zkomplikovalo pondělní ráno. Takže poučení – chcete-li pokračovat dál Šumavou, doplňte si palivo v protisměru. Tam jsou pumpy asi tři.

V Borové Ladě jsme měli naplánovánu návštěvu sovince.
Areál, umístěný v prostoru starého lomu, tvoří venkovní voliéry se skupinou sov běžně žijících v šumavských lesích. Návštěvní trasa vede po dřevěných chodnících mezi jednotlivými voliérami. V nich žijí např. výr velký, puštík bělavý, kalous ušatý nebo sova pálená.
Přijeli jsme však pozdě a sovinec byl již zavřen. Tak jsme se před ním alespoň vyfotili.

Z Borové Lady byla silnice na Nové Hutě zavřena, tak nám paní domácí poradila, ať to seknem‘ ve Svinné Ladě po cestě pro lesáky. Jelikož bylo Sluce téměř za zenitem (můžeme to tvrdit, protože ho stejně nikdo celý den neviděl), riskli jsme to, zkratka se povedla a za chvíli jsme byli v cíli této etapy.

Etapa měřila cca 150 km

Následují fota z neděle:

Fota z neděle   
Fota z neděle od Světlany   
Fota z neděle od Světlany (nová)   Začátek
Pondělí

Jelikož někteří měli benzínový deficit a silnice Borová Lada – Nové Hutě byla zavřena, nemohli jsme ctít připravený itinerář a tím pádem jsme vynechali návštěvu Chalupské slatě a podzemní továrny na Messerschmitty ve Františkově, za to jsme se koukli na slať Jezerní.

Jezerní slať patří mezi vrchovištní rašeliniště ležící na náhorní plošině Šumavských plání mezi osadami Kvildou a Horskou Kvildou.
Již v roce 1933 byla vyhlášena rezervací, tehdy na výměře 34 ha. Dnešní výměra po spojení s I. zónou Kvildského potoka činí 208 ha.
Průměrná hloubka rašeliny je 2,5 m, nejvyšší mocnost 7,6 m je v severozápadní neporušené části.

Jezerní slať je jedním z nejstudenějších míst naší republiky, a proto je její vegetační pokryv tvořen chladnomilnými druhy.

Za Modravou jsme narazili na hradlový most Rechle, který je 72 metrů dlouhý a nachází se zhruba na polovině cesty mezi Modravou a Antýglem. Je to věrná replika bývalého historického mostu s lichoběžníkovými věšadly dvoumetrové výšky. Funkce mostu nespočívala pouze v přemostění řeky, ale zároveň jako hradlo, které odvádělo plavené dříví a vodu z řeky Vydry do Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu. Provoz na Hradlovém mostě byl ukončen roku 1953, od této doby postupně až do roku 1999 zcela zchátral. Po roce 2000 byl ale plně obnoven, a tak ho lze obdivovat v celé původní kráse. U Hradlového mostu je zřízeno parkoviště, kde lze zaparkovat a most včetně plavebního kanálu si prohlédnout.

V Prášilech jsme se ještě zastavili v keltském archeoparku

a jak jsem psal v úvodu, protože jsme se zdrželi hledáním benzínky (zase nám pomohla Markova technika) a svými olejovými etudami přispěl do mlýna i Ivoš, čas se nachýlil a my to měli docela daleko, tak jsme po zastávce ve Špičáckém sedle sedli na kůň a vyrazili rovnou k domovu. Zde však nesmím zapomenout připomenout Vénovo wall ride v poslední zatáčce – jen drny létaly :-) :-).

Závěr cesty jsme si ještě zpříjemnili vyjížďkou z Mariánek na Kladskou a jízdou přes Prameny domů.

Na cestu domů jsme spotřebovali asi 210 km.

Upřímně řečeno, když srovnám obě strany Šumavy, osobně bych preferoval tu naší jako hezčí. V Bavorech mají sice trochu lepší silnice, ale krajina se mi u nás líbila víc.

Obrázky z pondělí:

Fota z pondělí  
Fota z pondělí od Světlany  
Fota z pondělí od Světlany (nová)  Začátek
Pokud chcete vložit komentář k této stránce, prosím, vyplňte následující formulář:
Ukaž emotikony...

Komentáře
Dosud nikdo nepřidal svůj komentář, buď první...!
 Naposledy změněno: 4.10.2020 Admin®2015 Dnes je: Sobota, 28.11.2020, svátek má: René, zítra: Zina