Jawa motočundr do Rumunska

Základní informace:

Jsme dvě party jawařů, zhruba čtyřicátníků ze západních Čech (okr. Sokolov) a milujeme svobodnou jízdu na motorkách. Vítr ve vlasech za řídítky (křídla svobody) se nám stal doslova životem. Dle našeho soudu se motorkářský koníček stupňuje: 1) touha, 2) vášeň a 3) posedlost. Nebojím se říci, že spadáme do té poslední skupiny.
Jedna parta si říká Mufateam a ta druhá Čouzatech.

Sezóna pro nás nikdy nekončí, a tak se jednoho mrazivého večera na Elefantentreffenu, kam pravidelně jezdíme, zrodil plán Jawandru Ukrajina a Rumunsko. Obeslali jsme ještě zbytek přátel obou part s mottem: "autovlakem, na Jawách, na divoko, jako za starejch časů, punk and heavy metal, ale hlavně dvoutaktně ;-) !!! Takže, kdo má chuť natřást své motokosti jako před dvaceti lety, zašpinit se šmírem z Jawy a válet se pár nocí s partou kámošů kolem ohně, pojeďte s námi. Otevíráme tímto diskuzi o všem možném i nemožném a jako první si dovoluji navrhnout, sestavit seznam účastníků zájezdu, takže se hlaste a pište, kdo by chtěl koho s sebou ;-) A nezapomeňte, jedná se o pánskou jízdu ;-) Po společném posezení byla naplánována trasa přes ukrajinské a rumunské Karpaty do Banátu.

Po pár vyměněných e-mailech jsme dospěli k názoru, že se necháme z Prahy do Košic přepravit nočním autovlakem. Ne z pohodlnosti, ale protože je lepší nudný tranzit odbýt v rychlém vlaku a ušetřené dny pak prožít ve východní divočině.
Toto mělo jistou výhodu a sice, kdo nezaplatí předem a včas, tak prostě nejede - viz seznam účastníků:
01. Márty - 250/559 Elefantice; 02. Tom - 350/638-640 New Mad Max EVO 1; 03. Kůča - 250/559 s pávem; 04. Čouzák - Jawa350 Světoběžnice replika; 05. Ivoš – 250/353 Krušnohorský speciál; 06. Randy - 250/559 s pávem; 07. Hajňas - 350 Ptáčnice, Konopnice ze Slunce seno..; 08. Martin Kůča - 250/559 s pávem; 09. Přema - 350/638-638 Bílá svině; 10. Křížák - bývalá Mártyho 350/638-640 Grand Prix Superbike; 11. Radek - 350 modrá Konopnice; 12. Monďa - 350/640 Bosna zelená; 13.Houčín – červená Jawa 350/632

15.6.2017 start ze Sokolova od Eurooilky směr Praha.

Třináctičlená banda dvoutaktních kouřících ořů ukrajuje první kilometry. Pravidla jízdy v koloně každý zná, přesto se z hecu všichni předjíždějí a zjišťují, komu to lépe „táhne“ do kopce, z kopce i po rovině. První lehká závada potkala Ivoše, když při plném plynu do táhlého kopce (golfáku) jeho 250/353 zastavuje s jekotem zadního kola a přidřeným motorem. „Jó Almeťáckej píst už není to,co bývalo“shoduje se zbytek bandy a další debata je kdo jezdí maďarský písty „BERTA“. Po 15 minutách se ochlazený motor dává do pohybu a společné tempo kolony vydrží až do Krušovic.

Další dva zadřený motory nás potkaly na D1, ale díky Bohu scénář stejný. Ochladne a pokračuje dál ve stejné kondici. Praha ucpaná a při drkotání mezi semafory zjištění, že Randymu teče nádrž na 559 s pávem. Telefon domů a startuje jeho sestřenka s náhradní nádrží. Snad to stihne do odjezdu vlaku. U nájezdu k autovlaku trochu bloudíme a zadní v koloně ochotně se zavřenýma očima projíždějí křižovatky na červenou. Ještě, že jsou pražáci tak tolerantní. Snad jen mimo toho tramvajáka, který si klepe na čelo a přibržďuje soupravu, které se Ivoš vyhybá a při nájezdu na obrubník předvádí kaskadérskou kreaci končící horizontální polohou jezdce i stroje. Lehká škoda - rozbitá láhev piva a jinak nic. Štěstí je při nás.
Konečně autovlak, vyplnit papíry, vyměnit nádrž, co dorazila a navagónovat.

Stroje odjíždějí společně s posunovači a my valíme na peron najít tu správnou kolej do ráje. Ve vlaku jako sardinky znaveni horkem a alkoholem usínáme kolem půlnoci a než stačíme zavřít oči (hlavně někteří, kteří zapomněli na špunty do uší) vítá nás cílová stanice Košice.

Je 16.6. kolem deváté.

Vyndat nářadí z autovagónu (Jawy) a start na přechod UBĽA (Slovensko-Ukrajinská hranice), kam přijíždíme okolo druhé odpoledne. Není nic horšího na světě, než naštvanej celník se praví. Já však vím, že naštvaná celnice je horší. Po dvouhodinovém vyplňování „Bumážky“, vysvětlování, že ta zelená i červená Jawa je skutečně moje a půjčil jsem jí kamarádovi z party a v neposlední řadě nařčení Toma (Horva), že je hledanej Interpolem, vyřeší všechny neshody dvacetieurový úplatek. Spřátelení Ukrajinci nakonec přehodí kalašnikovy na druhý rameno a otevírají závoru se slovy „DAVAJ“.

Začalo pršet, tak bereme nemoky a krájíme další kilometry cestou necestou připomínajíc šestidenní šedesátých let. Svět se vrátil v čase o 50 let zpátky, což dokazují stavby v okolí, cesty mezi nimi i projíždějící ukrajinský vozový park.

Není potíž potkat Volhu 21 bez předního okna, jak táhne za nárazník prostřednictvím dablovaného kurtu Záporožce s dřevěným přívěsem, na kterém se přes díry ve vozovce natřásá lanem svázaný dospělý kůň. Asi ho svázali, aby se nepraštil o nějakou větev. Žigulíků 90%. Jednomu chybělo zadní světlo a tou dírou koukal do světa pes.
Smáčí nás provazy deště a ti, co nemají nemok od Scota jsou jako houby po dešti. “masák prostě nasák“. Smráká se, tak zastavujeme u nějaké říčky za vesnicí a mezi kravincema stavíme příbytky. Mladý Ukrajinec za říčkou nás pozoruje, pak odchází, aby nám donesl pytel suchého dříví. Řeka? Niet problema. Přešel jí, aniž by se zul-prostě v botech. Spasyba těbja charošij malčik a davaj vodku. Slušně odmítá a spokojí se se třema českejma tatrankama. Oheň, nějaká ta konzerva, ukrajinská Chortica (jejich výborná vodka) a šup do spacáku. Za námi slabých ale mokrých, motocrosových 200 km.

17.6.

Opět vstáváme do deště, posnídáme a pobalíme. Nervozisti už vrkají plynem u děravý asfaltky a koukají na Zily projíždějící pekelnou rychlostí nedalekou zatáčku. Běží krásně potichu a jejich benzínové motory spalují plyn z různých lahví amatérsky přidělaných na různých místech šasi. Jednomu z nich plně naloženýmu bukovým dřívím to efektně ustřeluje a zatáčku projíždí smykem přes celou šíři pisty. Louže z děr stříkají jako Křižíkova fontána, ale šoféra to evidentně nevyvádí z míry a drtí mašinu stále pod plynem. Ještě že zrovna neprojíždíme. Večer jsem zmateně nezavřel benzin, tak jawku tlačím. Křižák ochotně pomáhá a při prudkém naskočení čtrnáctikoňového motoru zapomíná, že za sebou mám ještě pávíka. Ten ho nekompromisně roztáčí do 360° rotace. Opět máme štěstí. Dopadá na nohy přikrčen v podřepu bez újmy. Vážím 140kg a on asi 50, tak jsem to ani necítil. Situaci si nechám ochotně popsat od zbytku party, který tečou slzy smíchy. Valíme směr Koločava. Déšť, díry a dobytek motající se nekontrolovaně po silnici. Již jsme smířeni, že prostě bude pršet a všem dírám v pistě se prostě nevyhneme, tak nasazujeme ostré tempo 70 km/hod.

Koločava poskytla krásné přírodní scenérie a taky hodinový odpočinek v kolibě,kde nás trochu zahřál čaj a výborný oběd.

Táhneme dál a k večeru dorážíme na Ukrajinsko Rumunský přechod Sighetu Marmatei. Na chvíli přestává padat voda,tak se hned svět rozsvěcuje a je vidno i krásných mladých slečen chodících v obydlených oblastech. Čára probíhá v poho a za HODINU jsme na severu Rumunska.

Jedeme ještě asi 50km a hledáme vhodné místo k přespání. Všechno je mokré,tak volíme nížinu za vesnicí, kde stavíme stany a opět za podpory 0,5l benzinu rozhnuceně rozhoříváme oheň.

Na kopcích se pasou kravky a prohánějí koníci a při setmění přijíždějí mladí Rumuni na skůtrech a ukazijí nám, jak se jezdí v blátě. Obdivujeme, jak to s nima zametá ze strany na stranu a nikdo z nich si neustele. A to mají dvanáctipalcový kolečka se sjetejma gumama. Ohřejeme si tedy něco k večeři, usušíme mokré věci a zalezeme do stanu. Dnes zhruba 270 km.

18.6.

Ráno balíme a razíme dál krásnou silnicí.Je to zvláštní, ale prší, prší, prší.
Někteří již propadají panice se slovy: „Dej tam na navigaci oblast, kde neprší a jedeme tam, nebo chci zemřít okamžitou smrtí!“ Nakonec se držíme domluvené trasy a postupně ukrajujeme plánované kilometry.

Slejvá se nám to do stereotypu „vstávat, nepromok, jedu, tankuju, moknu, usínám, jedu, tankuju…...“ K večeru jsme před Bicazem. Darda 340 km!! V kopci u silnice vedoucí vysoko nad vodní plochou jménem Lazul Izvorul Munteluji je penzion. Bohužel vezme jen 6 účastníků zájezdu, tak se trháme na Mufateam a Čouzatech. Mufáci jdou snobácky do penzionu a drsňáci z Čouzatechu 4 km od nich nacházejí místo u starších lidí na zahradě, kteří jim poskytnou suché dřevo a demižon vína - Dobrá pláštěnka na sychravý večer. Nazdraví a dobrou noc. 340 km.

19.6.

Ráno v devět pro nás přijíždí Čouzák na 350/634. Společně s ním odjíždíme na nedaleké místo společného setkání a vyrážíme dál. Je to zvláštní, ale motorkářský Bůh se na nás usmál a přestalo pršet.

Od této chvíle se počásko přehouplo do dalšího extrému a přišly vedra atakující rtuť teploměru mnohdy i za 35°C ve stínu. Míjíme konec přehrady a klikatým sjezdem dojíždíme do Bicazu, kde společně tankujeme a měníme eura za Lei. Před obědem projíždíme nádhernou Bicazkou soutěsku, kde je místy tma i ve dne. Skalní masiv je občas i tři sta metrů vysoko nad silnicí. Nádhera sama.

Další cesta je jako přes obří ženská ňadra. Chvíli v údolí, chvíli na vrchu karpatských sedel a tak pořád dokola. Po obědě v přilehlém penzionu se cesta rozšiřuje a tak taháme za plyn víc a víc. Dojíždím Randyho. Nějak ubral říkám si. Jeho pravá ruka ale ukazuje na motor. Z jeho gestikulace chápu, že je motor po smrti. Jedna půlka bandy stojí s Randym u krajnice, druhá nás dojíždí zpět do protisměru. Silnice je velká asi jako naše jednička a paří na nás slunce. Randy zkusí natočit svou sportku. Kle kle kle kle kle kle klepe v motoru, jako když nasypeš kýbl šutrů do automatky. „Netrap to! Zatlač to támhle na tu polňačku.“ Shoduje se většina. Z motorky rázem letí na zem bagáž, vercajk připraven a společně s Čouzákem už navlékají gumové rukavice. Nádrž, hlava, svorníky a válec už je dole. Čumíme na ten píst, jako na první striptýz. Je to jasný. Libeňáckej válec a píst z 559. První dva kroužky jely dráhu těsně přes přefuky a proto se vylomily a vzaly s sebou i první dvě drážky v pístu. Vyčistit klikovou skříň, vyházet zbytky kroužků a smontovat. Pojede se na jeden kroužek. Válec to vydržel. Za půl hoďky hotovo a motor vrčí dál.

Nebude v takový kondici, jako před tím, ale pojede to. Domů je to dva tisíce, takže pohoda a jedeme dál. Pod Fagaraš to dnes nedotáhnem, tak ještě tři hodiny jedeme a nacházíme odbočku do pole, kde hledáme vhodné místo k noclehu. Krásným endurovýjezdem do výšin místních pastvin konečně nacházíme romantický plácek z kruhovým výhledem. Máme však sousedy o patro pod námi. Dva cikánští pastevci, kteří ochotně přichází pomoci nanosit dřevo. Za foto s jejich koněm dostávají trochu ukrajinské vodky a ždibec tabáku. Je krásný západ slunce, takže v řad nastoupit a autospouští z mojí panelky vznikají romantické pohlednice.

Oheň hoří, někdo peče buřty a někdo „jawí“ své stroje v podobě výměny lanek, utahování výpletů apod. Spát jdeme až po jedné ráno po slabých cca 200km. Dobrou.

20.6.

V sedm balíme. Někteří nadrženci vstávají již z východem slunka, aby zvěčnily své zážitky do paměťových karet svých zrdcadlovek. Tradičně nakládáme pytel s našimy odpadky a valíme z kopce. V první vesnici bratr vzorně vyhazuje odpadky do přilehlého kontejneru, což má za následek, že se dělíme na dvě poloviny. Prvních pět včetně mě pokračuje rovně dál dle plánovaného iterináře a dalších osm se nechává zmást odbočkou vlevo na Fagaraš. Telefon nezvedají a když se po deseti kilákách vracíme zpět, už jsou ta tam. Nevadí, sejdeme se na pumpě před odbočkou na průsmyk Transfagarasan, kde to většina z nás již zná. Po hodině jízdy se opět ozve Randyho Sportka. Kle kle kle kle. Je po náladě. Teď už to nerozdejchá, protože náhradní píst svého výbrusu ani kroužky s sebou neveze. Po krátké debatě, kdy nám na slunci bublá mozek v hlavě, jsme se shodli, že ho vezmeme za Bosnu (350/640) na špagát a odtáhneme k prvnímu penzionu. Tam nechá stroj, domů pojede stopem a pak si pro stroj přijede dodávkou. Slézají se opět místní zvědavci, předvádí drezuru svých koní a vyžadují kouřovou odměnu. Foto za to stálo. Márty má dva metry a majitel koně tak 140 cm.

Kluci zatím oblékají kožené bundy, kdyby sebou náhodou řízli při tažení Randyho. Moňďa se s tím nepáře a Randyho vláčí po okrskách sedmdesátkou. Po asi 15 km zastavuje. Z Bosny se kouří, jako z dreifusu. Necháváme ji vydechnout, ať nám neumře další stroj. „Hele! Támhle na kopečku stojí tank!“ vykřikuje Márty. Tak startujeme pro další foto s vojenským rumunským pancéřovcem.

Po návratu na křižovatku je Randy fuč. Voláme, ale má přesměrováno. Pokračujeme tedy dál bez něj a zjišťujeme, že jsme vjeli do vojenského cvičení. Rumuni a Amíci ve svých bojových speciálech valí po poli a my mezi nima na Jawkách. Trochu si klepou na čelo, co že tam jako děláme. Až při návratu do rodné hroudy jsem si vygooglil, že to bylo cvičení NATO v Románii. Randyho nikdo z místních, kterých se ptáme neviděl. Obce v této části jsou pojmenovány dvojjazyčně a je zde mnoho německých menšin. Domlouváme se tedy bez potíží německy. Po další hodině jízdy dorážíme na již zmiňovanou pumpu, ke je zbytek party včetně Randyho. Kluci už zase navlečeni do latexu sundali válec a zjistili, že nejspíš v klikovce číhaly zbytky prvních dvou pístních kroužků a ty vylítly přes přefuky do válce a do výfuku. Píst vypadal, jako když Koudelka rozklepává nýtek. Po zavření motoru sedáme na Oře a jedeme dál. Pod průsmykem Transfagarasan bereme útokem Magazin (něco jako zapoměnka-obchod) a stoupáme k vrcholu sedla. Randy drtí Jawku jedna dva. S jedním kroužkem moc parády neudělá. Pomalu ale jistě šplháme po klikaté cestě výš a výš. Fotíme, obdivujeme, až jsme všichni nahoře. Sněhu je požehnaně, jen trochu mlhavo.

Lepíme svou samolepku Jawandru doprostřed zákazu vjezdu a utrácíme lei za upomínkové drobnosti, sušené maso a za pálenku. Prodávající se ptá odkud že pak. Při sdělení, že z Čech se celej rozzáří a odpoví Rumburak a Arabela. Žvýkajíc sušené maso projíždíme tunelem na druhou stranu průsmyku a divokým sjezdem se řítíme do údolí. Ti, co mají kotoučovku na předku a zapomněli si vyměnit kapalinu, močí na zakousnutá prasátka a nutí je odbrzdit, aby mohli dále volným tempem pokračovat ve sjezdu na zadní brzdu. Já s Ivošem notně vpředu dojíždím Čecha a dva Poláky na kolech. Po krátké konverzaci se dozvídáme, že našinec jede až do Turecka a už má za sebou tři tisíce kiláků. K Polákům se přidal po cestě. Ptám se sám sebe, koho má tedy vlastně bolet zadek. Klobouk dolů před dvacetiletým klukem. Po asi 40km společně dojíždíme na vysněný plácek u přehrady (Lacul Vidraru), kde stavíme stany, myjeme se a vaříme česnečku, ze které je nakonec houbovka, protože v okolí prostě rostou. U přehrady, u ohně, pod horami, s kamarádama, prostě dovolená….. dnes pouhých cca 200km. Jsme v Transylvánii.

21.6.

Zabalíme a vyrážíme. Po včerejší debatě u ohníčku byly názory jako nejkratší cestou domu, jinak Randymu motor nevydrží. Po náhledu do mapy zjišťujeme že nemá cenu točit zpět, ale pokračovat dál v plánovaném okruhu, protože je to jen o pouhých 120 km dál. Rozhodnuto. Cesta v pekelném horku vede opět přes hráz přehrady, která je hlídaná policií pro případ teroristického útoku. Rozbitou silnicí pod přehradou protkanou vrtanými tunely sjíždíme do údolí, kde je na vrcholku drákulovo sídlo v celé své kráse.

Nahoru schodů moc a před námi kiláků ještě víc, tak zamávat a mazat dál krájet transylvánské kilometry. Cesta opět karpatská, prsatá, nádherná. Krátké zastávky z romantických vyhlídek v nejvyšších sedlech na krátkou pauzu na foto. Po poledni bez oběda dorážíme do Baia Hercule (Herkulovy Lázně). Po silnici lezou hadi, kteří místní bojovým pokřikem masakrují lopatama. V přilehlých tůňkách se cachtají důchodci jejichž věkový průměr odhaduji na 70+. Mají pohodu. Tankujeme co 120 kilometrů, protože Randymu jeho vor žere jako otesánek. Netěsný píst si vybírá svojí daň. Hlavně ať vydrží. Za nedlouho však řešíme další závadu jeho motocyklu. Libeň má v hlavě dvě svíčky, a ta jedna si řekla dost a vylítla na svět společně se závitem. Není čas shánět soustružníka, tak díru ucpáváme šroubem společně s podložkama různých průměrů. Jen to pořádně utáhnout a jede se dál.

Další město po cestě je Timisoara. Zatáčíme ke kauflandu a nakupujeme proviant. Bráním s bratrem Jawy od nájezdů dětských žebráků, kterým již nestačí pamlsek a sladká limonáda. Chtějí tvrdé love a jsou neodbytní. Když přijíždí kamarádi s nákupníma košíkama hbitě jakousi tyčkou atakují mechanizmus mincovníku nákupního košíku a hle. Drobáky lítají vzduchem do již nastevřené špinavé dětské dlaně. Když však zjistí, že třímají českýho bůra, ochotně minci vrací. Jawy naskakují a za kouřového oblaku opouští město. Nudná hlavní netrvá dlouho a jsme opět na okrskách. Kvalita asfaltu se opět mění v prašného slimáka plného měsíčních kráterů rozličných rozměrů. Z podvozku se v koloně ozývá zajímavý akustický orchestr. Není diviu. Půlka skvadry již nemá tlumičového oleje. Došel. K večeru se asfalt ztrácí úplně a cesta vede po vápencové šotolině strmě a klikatě vzhůru listnatými lesy. Jedu na jistotu poslední a z vousů se mi stává drátěný kartáč. Vypadám, jako bych obsluhoval pasový dopravník ve vápence.

Na vrchu se napojujeme na asfaltku a míjíme ceduli s názvem obce Rovensko. Konečně tady. Konečně v banátu a v jeho nejvýše položené obci. Na náměstí nás vítají místní starousedlíci naší řečí a v místním kiosku lze koupit vše, není to drahé a platit se dá českými korunami.

Dáme pár pivek a jedeme asi 200 metrů k místnímu hřbitovu, kde nám byl doporučen nocleh. Omýt se je možno nataženou hadicí. U hřbitova je prudký kopec a na vrchol vede malá pěšina. Čert vem hadici, chceme spát na vrcholu. Za kvílení motorů nás Jawí holky vynesou až k vrcholu, kde jsou luxusní plácky na stan. Vyjeli jen dvestěpadesátky. Třistapadesátky s polomrtvou spojkou musí objížďkou hamby z druhé strany. Čouza ještě vyryl pravým výfukem místné nerost, kterého po shlédnutí deformace tubusu jeho výfuku přejmenoval na Hrochomut. Kopec tedy pojmenujeme na „jednoválcový“. Slunce již zapadlo a my stavíme stan při čelovce. Oheň rozdělávám už z povinnosti a po půlnočním zpěvu vrcholové písně „na Královej Holi“ to všichni balí a jdou na kutě. 370 kilometrů dá zabrat.

22.6.

Nechce se nám z toho krásného kraje plného příjemných lidí a bohatého i na tu naši Českou historii, ale není zbití. Zabalíme stan, na náměstí se rozloučíme s krajany, koupíme knížku o historii krajiny a stejným kamenitým sjezdem opouštíme Banát. S Bohem nejjižnější cíli naší cesty a zase někdy nashle. Vedro je nesnesitelné, ale jedeme, jedeme, jedeme. Minuli jsme pumpu ve větším městě a někteří z nás začínají mít problém s nedostatkem paliva. Po rozlití vezených rezerv nezbývá, než vzít Randyho opět na kurt a dotáhnout k pumpě, kde po dotankování vaříme kafe na obrubníku, aby jsme zahnali mikrospánky.

Krajina této části se totiž začíná podobat blížícímu se Maďarsku a stává se tudíž nudnou plackou. Potkáváme traktory,které jsme nikdy před tím neviděli. Mají takovou světlou výšku,že by šli z Jawou klidně podjet. Málem z toho byla sázka, ale nakonec zdravý rozum zvítězil nad pekelnou myšlenkou. Máme takový hlad, že některé už přechází. Nikde nelze narazit na žádný krámek s rychlým občerstvením podobný našemu. Ba ani bagety na pumpách v Ro nefrčí. Po třetím tankování se podělíme o zbytky od všech a míříme na nedalekou Rumunsko Maďarskou hranici, kde Randy s Ivošem za zbytek Lei kupuje Pilsner Urquel ve třetince, kterou jsem ještě nikdy před tím neviděl. Na hranicích po předložení kompletních dokladů včetně malého techničáku jsme konečně v Maďarsku.

Ještě koupit dálničku na obávaný zítřejší tranzit a za nedlouho nás vítá město Maco, na jehož okraji je pěkný kemp u řeky. Bereme chatku za nějakých 18 Eur a mažeme nakoupit na večerní žranici, která se nakonec velmi vydařila. Po půlnoci a tedy včerejších cca 340 km uleháme do tropické noci.

23.6.

Nejhorší etapa naší cesty. Přesun do Čech po dálnici s Jawou. Jawě dělá dálnice dobře asi jako černochovi studená Vltava. No nic. Žádný bláznění, žádný přeceňování sil strojů i našich. Někomu to chcípne a na dálnici se jen tak neotočíš. Navíc to všichni okolní valí jako o život a můžou někoho z nás srazit. Při ranním tankování proběhne mnoho rad i názorů na toto téma. Kdo se bojí, nesmí do lesa tak hybaj, ať už je to za náma. Tankování Randy po stodvaceti ujetých kilometrech, ostatní každý druhý. Najíždíme na toho nekonečnýho černýho slimáka a poslušně ukrajujeme tranzitní kilometry. Tankujeme každou půl druhou hodinu, takže je čas se občerstvit a vyprázdnit. Márty ztratil brejle. Byly to takový obyčejný sjezdařský šlupky za čtyři tácy, takže nic mimořádnýho. Třistapadesátky si nudnou jízdu zpestřují krátkými souboji několikakilometrovými sprinty. Probíhá to tak, že ten kdo vztyčí prostředníček je vyzyvatel. Dvouválcoví jezdci chytají na první našlápnutí a za modrého dýmu mizí v dáli všichni. Co naplat. Přéma vždycky vyhraje. Ivoš to s kejvačkou zkusil na Mártyho sedlajícího panelku v sedmdesáti. Plyn na doraz a za minutu začal Márty v osmdesáti pomalu vyhrávat. Přéma v tom přeci nemohl Ivoše takhle nechat. Od malinka ho učili, že má slabším pomáhat, tak ho se svou třipade trochu popotlačil, aby nad Mártym zvítězil. Teamová spolupráce zafungovala.

Stroje vydržely a už nás vítá Slovensko. Na pumpě konečně bageta pro nás a nový předstih pro pravý válec Bosny, který se už sluchem hlásil o nastavení. Slovo dalo slovo a ještě téhož dne dojíždíme do Čech, kousek za Břeclav do nedalekého Campu kousek od Mikulova, kde stavíme stany a pak debatujeme u plzeňskýho piva v místní restauračce. Tranzit měřil lehce přes 500 km.

24.6.

Plán jsou Jiží čechy. Kamarád Lukáš na Gleidě od HD na nás počká v obci Kámen na Pelhřimovsku, kam jedeme pozdravit motorku (Jawa 350/634), co bývala našeho kamaráda Pavla Suchýho a on na ní objel zeměkouli. Na hrad byla propůjčena z depozitáře technického muzea v Praze. Bereme to Pálavou kolem Mikulova. Z vrchu už na nás vykukuje vápencovej kopec a na něm zřícenina hradu Děvičky. Před Pavlovem na pumpě potkáváme dvě mladý holčiny s Redbulkárou na reklamní cestě. Jaká náhoda, že jsou z našeho kraje.

Vypijeme dva okřídlené tlamolepy a pokračujeme malebnýma asfaltovýma trojkama jižní Moravou až do vesnice, kde má penzion pan Novák, který je vyhlášený dobrou kuchyní. Nezklamal. Z plnými břuchy přijíždíme do Pelhřimova, kde Márty pozdraví tchána z tchýní a podaruje je rovenskou pálenkou. Škoda. Mohl jí nechat na večer. Po dalším tankování a krátkém pokecu s místním jawařem na 634 dorážíme do Kamenu, kde už netrpělivě čeká Lukáš na Hárleji. Prohlídka expozice historických motorek včetně Pavlovo a foto s milou průvodkyní nám zabere necelé dvě hodinky a po zchlazení hrdla v místní putyce jsme zpátky v sedle. Míříme do Milevska, kde nakoupíme na večer. Přes obec Dražice jsem se pousmál. Vyrábí tu boilery k ohřevu teplý vody. Kluci říkají, že když jedu na Jawě, tak to vypadá, jako by vezla boiler. Mohl jsem koupit nějaký náhradní díly a nalepit naši samolepku cesty na ceduli s názvem obce, ale není čas-jede se dál. Konečně v Kostelci n.Vltavou, kde na nevyužitém jihočeském stavení strávíme poslední noc. Márty má proslov, který pojímá jako vtipnou závěrečnou děkovačku a s osobitým individuálním komentářem obdarovává každého člena výpravy čokoládou, která nese etiketu „pro kámoše“ Přemek má zdravotní indispozici a lítá to z něj vrchem i spodem a zaručenou lihomedicínu několikrát odmítá. Asi má depku, že už bude zítra doma. Po dlouhém večeru uleháme do stanu přeci jen až zítra. Slabých 250 km.

25.6.

Poslední den. Nemusíme spěchat, přesto nás cosi táhne opět do sedla. Motorkářské plácnutí a objetí s Lukym a Kostelec už nám mizí za zády. Jede se v chumlu, nikdo již nezávodí a všichni si vychutnávají tu labutí píseň posledního dne naší společné dovolené. Jde to jako na drátku. Za chvíli míjíme Žďákovský most, Orlík n. Vltavou, Mirovice, Rožmitál p.Třemšínem až do Plzně, kde opouštíme silnici č.19. Z Plzně to Randymu opět pokulhává. Tentokráte začíná klouzat spojka, tak opatrně a o kvalt výš a jde to. Dotáhneme to společně v kuse na Krásenskou rozhlednu, kde máme v plánu udělat poslední skupinové foto ze závěru Jawandru.

Před rozhlednou je tráva zválená. Kluci západočeský tu měli včera rockovej festival. Vylézají rozkodrčení ze stanů k pivní pípě, která je evidentně v obložení. Nabídku zbytkového točeného slušně odmítáme a štelujeme věrné stroje k poslednímu obrázku. Po cvaknutí samospouště foťáku ještě chvíli klábosíme o nejhezčích zážitcích z krásné cesty. Uteklo to. Tolik zážitků vtěsnaných do devíti dnů se nám nesmazatelně uložilo do duševní peněženky a už teď je třeba plánovat podobnou akcičku. Splněno, do Domu to má každý z nás různě daleko, avšak maximálně do padesáti kilometrů, což nám dává sumář lehce pod 3000 km dohromady. Loučíme se, a pak se rozjedeme k domovu každý po svém. Splněno do puntíku. Všichni zdraví a obohacení o mnoho krásných zážitků. A Jawy? Jedou a pojedou dál.
Ahoj Kůča.

fota od Martina   fotoreportáž od Přemy   a fota od Ivoše
Začátek