Výlet do Lužických hor

Základní informace:

Svatý Petr ocenil naše zásluhy o udržení veteránů v Čechách a my se mohli sice za chladného, ale slunečného rána sjet na kraslické benzínce v Sokolově.

Na benzínce nás čekal Milánek s medovníkem, který byl sice vynikající, ale jak se následně ukázalo, jeho pozřením jsme ztratili několik minut, kterými jsme přišli o divadelní představení vyvedené na příští zastávce.
Nicméně, dle daného itineráře jsme chvilku po deváté vyrazili směr Lužické hory.
Po ose Loket, Bečov jsme dorazili do Toužimi, kde jsme se měli setkat s Ivošovo bratrancem Vendou. Ten přijel k pumpě jen pár minut před námi, vyrtčil boční stojánek, který však proradně zůstal zasunut a s grácií sobě vlastní se přikryl svou vlastní motorkou. Navíc spadnul tak nešťastně, že pod ní zůstal skřípnut a uvězněn, než mu dva siláci pomohli, se z pod ní vyprostit. Je to však frajer a s kamarády se o historku podělil a nezazdil ji!.

Z Toužimi jsme pokračovali přes Žlutice do Chyše.

Nejstarší historické zprávy o Chyších pocházejí z druhé poloviny 12. století, kde na místě dnešního zámku stála tvrz, sídlo starobylého vladyckého rodu Odolenoviců. Ti na Chyších sídlili plných dvě stě let.
Teď něco historie přeskočím až do roku 1766, kdy panství získal ve veřejné dražbě hrabě Prokop Lažanský z Bukové. Tím byla sloučena dohromady velká panství v této oblasti – Manětín, Chyše a Rabštejn. Panství Chyše se tak dostalo do vlastnictví rodu Lažanských, kde zůstalo až do roku 1945.
Po znárodnění se z této perly západních Čech stal zámek druhé kategorie, kdy sloužil jako Ředitelství lesů a statků, které vystřídalo zemědělské učiliště, později Střední zemědělská škola. Největší zkáza zámku nastala v letech 1967 – 1989, kdy se správcem stává ONV Most. Prostory zámku byly do roku 1967 využívány jako škola v přírodě pro děti z pánevní mostecké oblasti. Koncem roku 1995 projevil zájem o koupi zámku pan Ing. Vladimír Lažanský z Děčína, který od svého záměru neustoupil a na počátku roku 1996 zámecký areál zakoupil s manželkou Marcelou s plánem tuto významnou kulturní památku zachránit. V červnu roku 1996 byla zahájena celková obnova a oprava zámecké budovy, která neustále probíhá. Postupná celková oprava zámku v Chyších je velmi náročnou činností, která probíhá za velkého organizačního a finančního vypětí majitelů.
V současné době je již část zámku zpřístupněna veřejnosti. Dne 30. května 1999 byla slavnostně otevřena první zámecká expozice včetně stálé expozice „ Karel Čapek a západočeský kraj“, která připomíná pobyt K. Čapka na chyšském zámku v roce 1917.

Tady jsme se setkali s posledním účastníkem zájezdu Ivošovo bratrem Zdenkem.
V kompletní sestavě jsme pak pokračovali na Podbořany s malou zastávkou v Nepomyšli.

Zámek Nepomyšl je pozoruhodná stavba. Již jeho téměř kruhový vnější obrys naznačuje složité utváření ze starší středověké tvrze. Bohužel je veřejnosti nepřístupný a lépe než ze silnice vypadá ze vzduchu.

Přes Podbořany a Žatec jsme měli pádit na Lovosice, ale při pohledu na ceduli Libochovice došlo v mé hlavě ke zkratu, kdy se mi vybavila pochodová osa Terezín (kde jsem sloužil na vojně) – Doupov, kam jsme jezdili zakopávat děla pří obraně socialismu a míru a která právě vedla přes Libochovice. Tedy jsme si udělali malou zajížďku.
Alespoň jsme návštěvy Libochovic využili k restaurování těla vydatným obědem.

Kousek za Libochovicemi je Budyně, kam jsme nakoukli do hradu.

Z Budyně jsme to vzali přes Terezín do Litoměřic.

Bastionová pevnost Terezín (Theresienstadt) byla postavena nedaleko soutoku řek Ohře a Labe. Výstavba probíhala mezi lety 1780 až 1790, kdy byla pevnost dokončena do bojeschopného stavu – byl dokončen obranný systém pevnosti, postaveny budovy zajišťující zázemí především vojenské posádky a postaveno několik civilních domů.
Systém minových chodeb je nedílnou součástí opevnění Terezína, s důrazem na vnější obranný val, jeho délka dosahuje téměř 30 km. Systém minových galerií sloužil jako obrana proti nepřátelským zákopům a podkopům, a hlavně efektivně provedené výbuchy již obsazených částí pevnostních prvků mohly významně poškodit útočné a dělostřelecké pozice dobyvatele.
V rámci světového pevnostního stavitelství představuje pevnostní město Terezín unikátní příklad aplikace teorií francouzské vojenské inženýrské školy v Mezieres, konkrétně se jedná o největší a nejúplnější praktické uplatnění této vrcholné a zároveň závěrečné fáze vývoje bastionového způsobu opevňování. A společně s východočeskou pevností Josefov, je Terezín v rámci pevnostní architektury unikát v celosvětovém měřítku.

V Litoměřicích opravovali most právě na příjezdu od Terezína, takže jsme museli přes druhý, který však byl totálně ucpaný. Naštěstí jsme to s motorkami mezi auty vykličkovali, trochu se v ucpaném městě navzájem ztratili, abychom se pak na výpadovce na Úštěk zase nalezli a společně pokračovali na Českou Lípu.
Tady jsem měl v plánu navštívit motoklub Pekelné doly. Zprvu to vypadalo, že nám nebude souzen, ale když se kruh téměř uzavřel, našli jsme k němu cestu.

Odtud to bylo na naší základnu v Heřmanicích už jen kousek.

Následují fota z pátku:

Sobota

Po snídani jsme nakopli naše ocelové oře a vyrazili na poznávací výlet.
Jako první zastávka bylo Jablonné v Podještědí a jeho Bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.

Tato stavba patří k předním stavbám barokního stavitelství ve střední Evropě. Stavba chrámu byla poslední etapou barokní přestavby dominikánského kláštera. Při stavbě chrámu v půdorysu protáhlého kříže byla překročena městská hradba, tři podlaží katakomb, v nichž byli od 18. století pohřbívání dominikánští mniši, sahají až 39 m pod úroveň kostela.
Vnitřní prostory jsou tvořeny soustavou elipsoidů, nad středním z nich je 34 m vysoká kopule. Průčelí je zdobeno početnými sochami od J. F. Bienerta z roku 1711.
Bohatá vnitřní výzdoba umocňuje posvátnost místa, kam byla pohřbena sv. Zdislava. V kryptě je umístěno 24 na mědi malovaných obrázků s výjevy z legendy o jejím životě. Chrám byl v roce 1996 povýšen na baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.

Odtud jsme se přesunuli na zámek Lemberk.

Předchůdcem dnešního zámku Lemberk byl středověký hrad Löwenberg, založený ve 40. letech 13. století Havlem z rodu Markvarticů. Z této doby se dochovaly jen spodní části zdiva a některé prvky v hlavní věži.
V polovině 16. století za Bérků z Dubé nebo Pánů z Trachenberka byl hrad přestavěn na renesanční zámek, jehož ústředním prostorem se stal tzv. Bajkový sál s malovaným kazetovým stropem a s náměty zvířecích bajek.
Ve druhé polovině 17. století za držení Pánů z Bredy získal zámek dnešní raně barokní podobu s uzavřeným štukově zdobeným nádvořím. Z této doby pochází i štukem bohatě zdobená kaple Rytířský sál, Zdislavina světnička a další místnosti k ní přiléhající
Od poloviny 18. století už k žádné výrazné přestavbě Lemberka nedošlo. Gallasové a posléze Clam-Gallasové se věnovali převážně základní údržbě a opravě. Poslední šlechtickou majitelkou zámku byla princezna Gabriella Auesperková rozená Clam-Gallasová. Od roku 1945 je zámek majetkem státu.

Pak jsme jeli krásnou krajinou plnou rázovitých vesniček s krásnými roubenkami do Kryštofova údolí. Zde byly „na programu“ dvě zajímavá místa, ze kterých se nakonec vyklubaly čtyři – Novinský viadukt a orloj byla původní místa a k nim jsme přidali ještě menšího bráchu viaduktu a kostel sv. Kryštofa.

Novinský viadukt je 230 m dlouhý, má 14 oblouků s rozpětím 12 m a přemosťuje údolí říčky Rokyrky ve výšce 29 metrů. Stavěl se v letech 1989 – 1900! Je vyhlášen technickou památkou.

Orloj v Kryštofově Údolí není klasickým astrolábem, i když tvůrci orloje některé úpravy později nevylučují. Orloj je osazen 22 řezbovanými figurami, ze kterých je 18 pohybových. Levý horní výklenek je osazen sv. Barborou, pravý výklenek sv. Kryštofem. Mezi výklenky jsou věžní hodiny. Pod těmito hodinami je umístěn ponocný, který zvedáním trubky k ústům a kolem něhož obíhá pejsek, zahajuje v celou hodinu chod pohybových figur. Pod tímto ponocným je reliéfní luneta představující život na vesnici, jejíž součástí jsou 4 pohybové figury. Po tzv. krmení dochází k otevření oken a prochází pohyblivé procesí dvanácti apoštolů. Čas je řízen přes satelit, na jižní stěně jsou připravovány sluneční hodiny.
Není bez zajímavosti, že byl postaven na ruinách bývalé trafostanice z ryze soukromé iniciativy pana Martina Chaloupky.

Z Kryštofova údolí jsme to praskali do trochu jiného ranku – do přírody. Kousek od Rynoltic jsou totiž Bílé kameny, které jsme nemohli minout bez povšimnutí. Jelikož jsou kousek od silnice, ukázal se zde jako dobrý kamarád Ivan, který se nabídl, že nám pohlídá motorky a bundy, abychom je v tom vedru nemuseli tahat. Slíbili jsme mu za to pivo. No, že nezůstalo u jednoho, je pak nasnadě.

Přírodní památka Bílé kameny představuje osamocenou skupinku pískovcových skal, které svou bělostí a zaoblenými tvary připomínají mohutné hřbety odpočívajících slonů – proto se tyto skály někdy nazývají jako Sloní kameny, Sloní skály, Zkamenělí sloni apod. Skály dosahují výšky až 20 m. Vznikly zvětráváním křídových pískovců, jsou chráněny a také jsou první zastávkou naučné stezce "Lužický přesmyk". Neobvyklý vzhled skal je podmíněn jejich složením. Na stěnách nebo při úpatí vznikly vyvětráváním oválné dutiny a jeskyně, z nichž největší je asi 6m dlouhá. V jedné ze skal je také miniaturní, přes 4m dlouhý skalní tunel.

Přírodu pak vystřídala zase historie, pro kterou jsme si odskočili přes hranice do Oibinu.

První zmínky o hradu jsou z počátku 13. století. Žitavsko dlouhá léta patřilo rodu Ronovců. Roku 1290 se zde připomíná v listinách Čeněk z Ojvína, až v roce 1319 Jindřich z Lipé pocházející z tohoto rodu, celé území včetně hradu Ojvín předal králi Janu Lucemburskému výměnou za území na Moravě[3]. V 14. století nechal hrad výrazně přestavět jeho syn, král Karel IV. Hrad byl jeho oblíbeným sídlem a navíc v dohledu Žitavy demonstroval moc českého panovníka nad celým Žitavskem. Rozhodnutím Karla IV. zde byl později vybudován klášter celestýnů. Hrad měl strategicky významnou polohu na obchodní stezce z Čech do Lužice.
V roce 1429 odolal i útoku husitů.
Je to opravdu velký komplex se spoustou cest k prozkoumání. Vím, je to těžké, ale doporučuji jít sem hned, jak otevřou, když tu ještě nikdo není. V monumentalitě ruin za zvuku tiše se z reproduktorů linoucích mnišských písní lze dosáhnout úžasného rozjímání.

Ještě než jsme dojeli k Oibinu, zastavili jsme se u takového pidi skalního městečka na kopci nad městečkem.

Po prohlídce kláštera/hradu jsme chtěli ještě ztéci Hvozd – pátý nejvyšší kopec Lužických hor. Bohužel se nám nepovedlo napoprvé najít cestu k vrcholu jinou než kamenitou, tak jsme naše počínání vzdali.

Večer jsme ještě dali kafíčko v Jablonném a vrátili se na základnu.

Následují fota ze soboty:

Neděle

Protože i jednoduchá cesta může býti záludná, nenechali jsme nic náhodě a k domovu jsme vyrazili hned po snídani.

Měli jsme v plánu zastavit se ještě ve Sloupu v Čechách prozkoumat zdejší hrad.

Značně erodovaný pískovcový suk se svislými až převislými stěnami a rozlehlým horním plató ve výšce přes 30m nad okolním terénem. Délka skály činí necelých 100m a šířka asi 60m. Skála byla v průběhu historie lidmi značně přizpůsobována a postupně doplňována o další objekty. Množství skalních prostor, světského i sakrálního určení bylo vytesáno a dostavováno jak uvnitř skály, tak i na jejím povrchu. Tyto skalní objekty jsou vzájemně důmyslně propojeny.
Prostory nejsou instalovány – jsou zcela bez sbírkových uměleckých předmětů. Přestože prázdné, jsou velmi působivé.

Tak se i stalo a cesta k domovu byla volná.
S pražsko-plzeňskými kamarády jsme se rozloučili v Pšově a s malou zastávkou na kafíčko v Bečově jsme zdrávi dorazili domů.

Za tři dny jsme s našimi strojky dali skoro 650 km, přičemž první den 290, což mi přijde jako pěkný výkon. Počasí bylo úžasné, ubytování pěkné, strava vynikající, takže, co víc jsme si mohli přát, snad jen to, že si kulturní vložku užil bez kamarádů jen Véna….

Obrázky z neděle:

A ještě obrázky z celého výletu: